V úterý 18. listopadu 2014 proběhla ve večerních hodinách v Městské knihovně v Lokti poutavá přednáška Víc než kamarádi o životě v Afghánistánu. Výjimečná byla především tím, že ji z pohledu vojáka ISAF (International Security Assistance Force) NATO prezentoval Bohumír Chládek (na foto uprostřed) ze Sportovní ulice v Lokti. Ten v Afghánistánu působil téměř rok jako revizní technik – elektrikář a měl rovněž na starosti vedení logistické činnosti. Do knihovny dorazily desítky nadšených posluchačů napříč věkovým spektrem.
„Nečekejte ode mě žádné bojové historky, já nejsem bojovník, nemam rád ani bungee jumping, možná tak jízdu na motorce. Nepatřil jsem do té přímé mašinérie války – do té omelety,“ upozornil hned na začátku diváky. Sondu do atmosféry a průběhu vojenské mise umožnil přítomným Chládek skrz autentické fotografie a videa. Role moderátora se v knihovně ujal Rudolf Hejna, který divákům nastínil tamní situaci v Afghánistánu. Hovořil nejen o historii, chudobě, ve které zdejší lidé žijí, ale také například o bohatství nerostných surovin, na nichž se Afghánistán nachází a které nedokáže vytěžit. V řeči pak dále pokračoval sám Bohumír.
Přípravy na vojenskou misi byly dle jeho vyjádření drsné, ale na samotném místě se o ně starali velmi dobře. Čas od času jemu a jeho kolegům uvařili jídla z české kuchyně nebo proběhl večírek, při kterém se však, jako kdykoliv jindy, alkohol požívat nesměl. V této muslimské zemi je alkohol přísně zakázán!
Nutno stručně podotknout, že role operace ISAF spočívá hlavně v asistenci afghánské vládě a mezinárodnímu společenství při udržování bezpečnosti v místě působení aliančních jednotek. Jednotky ISAF podporují afghánské úřady v jejich úsilí rozšířit své pravomoce na celé území země a pomáhají zajistit bezpečné prostředí pro konání svobodných a rovných voleb, šíření práva a obnovu země. Tajuplné, nádherné, měsíční země. Země zvané Afghánistán
„Jak vidíte,“ komentoval jednu z fotografií Chládek, „Afghánistán, to je úplná měsíční krajina. Pořádně zde nic neroste. Jediné, co se dá v tak nehostinných podmínkách pěstovat, jsou granátová jablka a mák. Nejdřív jsem se divil tomu, že nevidím žádné stromy, ale pak přišla zima. Když se ochladí, místní spálí všechno, co hoří – pneumatiky, kartony, vyjetý olej, ale právě i dřevo. Už také vím, proč nosí ty šátky přes obličej, všude je neskutečný smog.“ Co se týče živočichů, myší se prý podle jeho slov nikdo nebál – zato sem-tam proběhl pavouk zvaný Solifuga, ve velikosti lidské dlaně a vetší.
Stejné anomálie se týkaly i počasí. Přes letní den teploty dosahovaly až 60° C na slunci a v obytných buňkách, ve kterých účastníci mise přebývali, i 80° C.
Největší problém byl podle Chládka ale s pitnou vodou. Málokdo ví, že byl Afghánistán dříve zaplaven mořem. Veškeré zdroje pitné vody jsou tam tedy slané a na hlubinné vrty nemají místní, kvůli neustálým bojům, peníze. Voda se dá ovšem použít jako účinný úplatek. „Voda a dolary mají cenu, lidský život nikoliv,“ komentoval tamní situaci Bohumír. Velkým problémem také prý je, že Afghánci mají naprosto odlišnou mentalitu, na kterou nejsou běžní Evropané zvyklí. Ani sami mezi sebou se Afghánci nedokáží pořádně domluvit. „V celém Afghánistánu je asi 35 krajů, a ty se prostě nedohodnou. Právě proto mise ISAF funguje, chce jim pomoci, uklidnit situaci, sice vojensky, ale ono to bohužel jinak nejde. Afghánci třeba vůbec nerozumí tomu, proč jsou na jejich území vojáci. A na pomoc zvenčí, na pokusy o vytvoření nějaké infrastruktury, reagují spíše odmítavě. Navíc tam třeba vůbec nehledejte evidenci obyvatel, aut… nic takového nemají,“ vysvětlil Chládek.
Dle jeho slov mu zkušenost z Afghánistánu změnila žebříček hodnot, „Když vidíte tu chudobu, ve které lidé žijí, domy mají uplácané z hlíny, děti sbírají obaly od nábojnic na střelnicích, aby ten kov vrátily a vydělaly si nějaké peníze, začnete přemýšlet o věcech jinak a začnete si více vážit své rodiny, svých přátel i svého života,“ doplnil Chládek. Zajímavostí je, že v Afghánistánu potkal například též prodavače, který studoval v Brně a hovořil plynně česky.
Na závěrečnou otázku z publika, jaký byl příjezd a zdali by se vrátil, odpověděl: „Když jsem se vrátil, byl jsem pořád myšlenkami tam. Má žena mi navařila, ale já jedl první dny jenom chleba. Uvědomil jsem si i další věc. V Afghánistánu všechno fungovalo, tady má každý jenom samé výmluvy – nejde to, nemám čas, co za to… Jestli bych se tedy vrátil? Jo. V té zemi je něco, co člověka vezme za ruku a osloví ho to. A přátelství, která tam vzniknou, jsou silnější, než ta, která navážete v běžném životě. Tady o těch lidech víte, že jim můžete svěřit svůj život. Proto jsem i tuto přednášku nazval Víc než kamarádi.“

Dominika Pirklová