Autorem historického textu o obci Sadov je student historie FF UK Miloš Bělohlávek, který ho na přání lídra kandidátky DOMORODCI.CZ Sadov Šimona Dvořáka bez nároku na honorář vypracoval.
Jméno obce Sadov vzniklo z adj. Sadová tj. ves, kde bylo několik větších sadů [Srovnání pol. MJ. Sadów, Slow.X. a bulh.Sadovo, Spis. 4 a d.][1]. Jde tedy z etymologického hlediska o pojmenování slovanské, stejně jako je tomu i u jiných míst v regionu, která byla později germanizována (Sedlec – Zettlitz, Role – Rohlau atp.). Díky slovanskému původu názvu obcí (a četným archeologickým nálezům) můžeme předpokládat, že slovanské obyvatelstvo, které do poohří přišlo ze severu v 7. – 8. století, vytlačilo původní germánské a možná i zbylé keltské osídlení, nebo s ním splynulo na tolik, že dokázalo určovat základní kulturní směry. Ve starší historiografii se uvádí, že na tomto území žil slovanský kmen zvaný Sedlčané[2], který mnozí historici považovali a považují za kmen stojící v opozici proti pražským Přemyslovcům. Toto tvrzení ve svých dílech vyvrátil Dušan Třeštík, který kmenovou teorii konfrontoval se situací v ostatních slovanských státech[3] a dokázal tak, že je v poměrech české kotliny nereálné. Spíše lze tedy usuzovat, že místní slovanské obyvatelstvo mělo místního knížete, který jej zastupoval na jednáních se sousedy, ale který zároveň podléhal kmenové radě ve středních Čechách. Sedlec skutečně měla výrazné postavení a ovládala celý horní tok Ohře od Chebska až ke Kadani, o zdejším kraji se hovořilo jako o sedlecké provincii. Dlouho mělo toto území dobré vztahy s říšskými suverény a několikrát dokonce došlo k pokusu vyjmout Sedlecko z pravomoci českého knížete[4]. Významnou složkou osidlovacího procesu také byly říšské kláštery (převážně cisterciácké), které v poohří zakládali osady a klášterní újezdy. V pozdější době docházelo k úpadku Sedlce z důvodu špatné polohy a snahy Přemyslovců o nahrazení hradské soustavy systémem hradů v držení pražského knížete a posílení moci českého knížete v této oblasti. Poslední záznamy o Sedlci jako centru regionu máme z roku 1226, pak se centrem kraje stává nový hrad Loket.

Samo jméno Sadov se v pramenech poprvé objevuje v roce 1523 jako Sotha zu Ottnowitz (tedy Sadov u Otovic), či Sothau zu Grassengrün (tedy Sadov u Hájku) a to v urbáři města Lokte[5], který byl zpracován na popud hrabat Šliků (Šliků z Pasauna a Holiče), kteří na Karlovarsku tvořili nejvýznamnější rod a díky držbě Nejdku, Lokte a Jáchymova (kde bylo na počátku 16 století objeveno největší ložisko stříbra v Evropě) také rod nejbohatší. O dva roky později se Sadov objevuje znovu v záznamech loketského panství v souvislosti s rozdělením soudní příslušnosti („Sotha zum Halsgericht d. St. Elbogen“ – Sadov náleží pod hrdelní soud města Lokte). V zemských deskách najdeme poznámky o Sadovu i na počátku 17.století, ale prakticky vždy jde jen o zmínku v souvislosti s významnějším místem v okolí (např. 1602 “das Rittergut Grassengrun – den Mhf zur Soda“). Sadov ovšem není první součástí dnešní obce, o které se v dějinách objeví zmínka. Mnohem starší je Bor, který je poprvé zmíněn v roce 1369. Sama zmínka je zajímavá – nalezeme ji v Registra decimarum papalium (Registra desátků papežských z diecézi Pražské) a v plném znění tam stojí „deacn. cubit.:Radunsfurt cum Merica 24 gr“[6]. Pro laika na první pohled naprosto nesmyslná věta beze vší logiky – kde je tam vidět ta první zmínka o Boru? Zkusme se ale podívat na tu větu trochu odborně. Víme, že jde o knihu církevních obročí, kde musí být několik údajů – kdo, kde a kolik. Kdo – to je úvodní zkratka „deacn. cubit.“ – „deacn.“ znamená děkan a „cubit.“ nám určuje, odkud pan děkan pocházel. Cubitus znamená latinsky ruka, paže, nebo loket. Decanatus cubitensis je tedy děkan loketský, který v roce 1369 získal při výběru desátků v osadě „Radunsfurt cum Merica“ 24 grošů. Radunsfurt je místo, kde musí téci řeka (furt – německy brod). Nejvýznamnějším takovým místem v okolí je Radošov, kde král Jan Lucemburský dle legendy v roce 1310 při prvním vstupu do Čech přebrodil řeku a o několik desítek let později zde postavili dřevěný most. Radunsfurt je tedy Radošov, ke kterému patřila nějaká ves jménem Merica. Abychom se dostali dál, musíme si zjisti, že (m)ericalatinsky znamená vřes (čeleď vřesovcovitých se dodnes jmenuje Ericaceae) a že Bor se před druhou světovou válkou jmenoval Heid. A pokud se podíváme do německého slovníku, tak zjistíme, že Heide je německý výraz pro vřesoviště. Zpočátku záhadná věta je najednou zcela jasná – děkan loketský v roce 1369 vybral z obcí Radošov a Bor 25 grošů na papežský desátek.
Významným rokem pro zkoumání historie Sadova a přidružených obcí je rok 1525, kdy se poprvé objevují jména všech částí obce pohromadě urbáři města Lokte v souvislosti s rozdělením soudní a hrdelní pravomoci na panství rodiny Šliků. Výše už jsem citoval část o Sadově („Sotha zum Halsgericht d. St. Elbogen“), dále se poprvé dočteme o Stráni[7] („Elm zum Schlackenwerder Halsgericht“), Lesově[8] („Lessa zu Halsgericht d. St. Elbogen, Lessau zum Czetlitzer Augericht“) a znovu se objevuje Bor, tentokráte již v německé podobě toho jména („un das Hayder Halsgericht gehörig“). Jedině Podlesí se nám z mlhy pramenů vynořuje až k letům 1557 a 1558, kdy se o něm dočteme v přípisu desek zemských nejprve v němčině („Hft Schlakhenwerth … dorff Hainersgruen u.die andere Hälfte von Tiefenpach“) a o rok později to samé v češtině („uvázati se v zámek sslakenwerd … s vesnicemi heynnersgrin a v druhů polovici tieffenpachu“). Schlakhenwerth (nebo sslakenwerd) je dnešní Ostrov, Heinersgruen (nebo heynnersgrin) je dnešní Podlesí (název byl odvozen od německé podoby jména Jindřich, které bylo časté v rodině majitelů panství – hrabat Šliků) a Tiefenpach (nebo tieffenpach) je dnešní vesnice Hluboký, která leží asi 6 kilometrů severně od Sadova. Samotný německý název Podlesí – Heinrichsgrün – se v pozdější době mění v Halmgrün (lidově, nebo Halbengrün oficiálně) a to díky k tomu, že nedaleko ležela vesnice podobného jména (Hanersgrün – Hanušov) a vrchnostenská kancelář vytvořila rozlišovací úřední označení, které se později uchytilo a začalo se používat jako běžný název[9].
V polovině 19.století byl největší z částí dnešního Sadova rozhodně Bor, který čítal 48 domů s 273 obyvateli, kostel zasvěcený svaté Magdaleně (tento kostel pochází z počátku 14.století a byl pravděpodobně významným místem při cestě z Pasova a Erfurtu do Prahy skrze již zmíněný Radošov) a školu pod vrchnostenským patronátem. Význam Boru byl zřetelný už v 16.století, kdy se v roce 1557 zdejší kostel stal farním kostelem a vesnice měla být povýšena na trhové město s právy městyse. Na konci století ovšem postihl vesnice zničující požár a po bitvě na Bílé hoře přišla o všechna svá privilegia, včetně vlastní farnosti. Až do roku 1768, kdy si vesnice na vrchnosti vymohla vlastního pastora, spadala ves pod farnost v Ostrově. Po roce 1768 tak do borské farnosti spadaly panské vesnice Pulovice, Sedlečko a část Dubiny („Bulwitz, Satteles und ein Theil von Egerbruck[10]“). Ostatní součásti dnešního Sadova spadaly pod sedleckou farnost.
Mnohem menší byly další součásti Sadova. V Podlesí bydlelo v polovině 19. století 124 obyvatel ve 21 domech a chalupách a patřili k němu statek, zvaný Vitický dvůr (Witizhof), ležící u malého potoka tvořícího hranici se sousedním panstvím Děpoltovice (Tüpplesgrün) a samota o třech domech, zvaná Storchennest, která ležela přibližně kilometr severozápadně od Vitického dvora a dnes již neexistuje[11].
Stráň obývalo v téže době 93 obyvatel v 19 domech a stála zde panská fořtovna (sídlo lesního správce). Sadov čítal 17 chalup, ve kterých bydlelo 107 osob, stál zde jeden mlýn na potoce tekoucím od velkého rybníka a poprvé se můžeme dočíst o jednom „Braunkohlenbergerk“ – hnědouhelném dole. Nejmenší byl Lesov, kde žilo 40 obyvatel v šesti domcích, zato zde měli jeden hnědouhelný a jeden železnorudný důl[12].
Zásadním obratem se stal rok 1848, kdy je zrušena robota, ruší se vrchnostenská práva a je likvidován starý patrimoniální systém správy. Místní obce se stávají samosprávnými celky v rámci nového karlovarského okresu a vlivem uvolnění kapitálu dochází k prudkému rozvoji průmyslu a techniky v regionu. Celá druhá polovina 19.století je tak poznamenána industrializací původně zemědělského regionu. Jsou otevřeny hnědouhelné doly „Leopold“ a „Frisch Glück“. Sedlecké kaolinové závody začínají s těžbou kaolinu v blízkém okolí Sadova, s čímž souvisí založení porcelánové manufaktury „ Franz Schmidt“ v Lesově v roce 1873, která po zakoupení bratry Löwovými v roce 1919 mění své jméno na „Concordia“ a až do roku 1927 je jedinou porcelánkou v okolí. V tomto roce však Josef Lenhart zakládá další porcelánku a vzniká tak akutní potřeba nových dělníků. Těsně před velkou hospodářskou krizí v roce 1929 tak má samotný Lesov více než osm set obyvatel, převážně dělníků místních porcelánek a dolů. Roku 1902 do Sadova poprvé přijíždí vlak na trati Karlovy Vary – Merklín a Sadov se tak stává průmyslově zajímavou lokalitou, na rozdíl od upadajícího Boru (který měl v roce 1930 jen 465 obyvatel, ačkoliv dříve byl centrem oblasti). V roce 1930 se součástí Sadova stalo Podlesí a Velký rybník. Dohromady v nich bydlelo 1155 obyvatel, z nichž 1098 bylo německé národnosti. Národností otázka formovala celou první polovnu 20.století výrazným způsobem a mimo jiné vedla i k vypuknutí druhé světpvé války, kterou Sadov prožil jako součást Německa, neboť v roce 1938 se Sadov a přilehlé osady stávají součástí německé říše a to až do konce války v roce 1945. Po vysídlení německého obyvatelstva a přejmenování vesnic českými názvy se v padesátých letech na uprázdněná pracovní a bytová místa stěhují dosídlenci z vnitrozemí a vrací pohraničí život. Nikdy se ovšem nepodařilo dosáhnout předválečného počtu obyvatel. V roce 1950 se součástí Sadova stává Lesov a roku 1976 také Stráň a Bo, čímč vznikl Sadov v té podobě, jakou známe dnes.

[1] Antonín Profous, Jan Svoboda: Místní jména v Čechách : Jejich vznik, původ, význam a změny. Díl IV, S-Ž, 1957

[2] Rudolf Turek, Die frühmittelalterlichen Stämmegebiete in Böhmen. 1957, Rudolf Turek, Čechy v raném středověku. 1982

[3] Dušan Třeštík: České kmeny, Historie a skutečnost jedné koncepce. 1988

[4] K pokusu došlo během vlády císaře Fridricha Barbarossy (Rudovouse)

[5] Das Elbogener Urbar der Grafen Schlick von 1525 / herausgegeben von Rudolf Schreiber.

[6] Registra decimarum papalium – str.74

[7] Jméno Elm vzniklo z německého ëlm, ëlmboum „jilm“. Pozdější lidový tvar Nölm vznikl z výrazu „In Elm“ – v němž –n z předložky přirostlo je jménu.

[8] Jméno Lesov vzniklo ze staročeského adjektiva „lesní, Wald-„ (Geb. Sl. Stč. II, 233) analogií jmen typu Benešov, srov. jm. Břevnov, Blatov, Hlohov apod.

[9] Antonín Profous, Jan Svoboda: Místní jména v Čechách : Jejich vznik, původ, význam a změny. Díl IV, S-Ž, 1957

[10] Das Königreich Böhmen: bd. Elbogner kreis. 1847, Johann Gottfried Sommer

[11] ibidem

[12] ibidem

Autor: Miloš Bělohlávek, student FF UK