RECENZE

… přišel jsem, viděl jsem, zmizel jsem…
Jan Erik Vold, norský básník

Obloha tmavne, tři jezdci nasazují klobouky a vyráží do zadumaných zákoutí zadumaného světa. Každý na jinou světovou stranu, každý vstříc jiným osudům. Pár let uplyne, řeka se opět více zahloubí do svého koryta a krtci nory své krtčí zase o kousek prokrtiní. Ano, čas je zabiják a měří všem stejně, holomek. Je to tak a tak to je, naši jezdci jsou zpět a neúprosně z jejich tváří je cítit zápach probdělých nocí za svitu agresivních fluorescencí postapokalyptických benzinových pump, které jsou poslední oázou jistoty a prosperity pro obyčejné lidi. Myslím to upřímně.

Cval koní ustanul, jezdci vyběhli po schodech do patra Rytířského sálu a povelikonoční hody počaly. Po dvou týdnech klidu a míru se naše loketské hradiště opět stalo nedobrovolným svědkem různě pěkných zvuků a hluků. Sobota 16.dubna byla zasvěcena třem kapelám, jež spojuje přes rozdílné kvality i ambice jistá rozostřená roztřesenost a snaha tento vnitřní třes zastřít skutečnou či hranou úderností a agresivitou. Jak se jim to povedlo, čím vším obohatili naše duše a jaký smysl měl sobotní večer, se pokusím odhalit v následujících odstavcích, ale nechci si dělat nárok na absolutní soud, protože každý si samozřejmě může myslet, co chce, jak chce a proč chce.

První kapelou, která se představila již od začátku velmi zaplněnému sálu, byla chebskochodovská skupinaLe Bain de Maid. Tato post-​​hardcorová kapela hraje již čtvrtým rokem a v Lokti se už jednou představila v roce 2009 společně se spřízněnou legendární skupinou OTK, jejíž frontman Ondřej Ježek byl producentem také jejich jediného EP, které nahráli o rok později a představilo je v jejich vrcholné formě, která v podstatě byla vcelku cítit i při jejich sobotním vystoupení. Jejich hudba se vyznačuje vytříbenou melodickou linkou ponuré kytary, která ve velkých plochách sama o sobě vytváří uhrančivé nálady a je vlastně hlavním nástrojem kapely. Všechny ostatní včetně zpěvu jen dotváří onu pečlivě vystavěnou atmosféru, která se dá nejlépe vystihnout jako obraz duše, jež pochopila bezútěšnost a marnost veškerého vzdoru, který byl vlastní klasickému hardcore, a jediné, co ještě zbylo, je foukat si rány a z přítmí pomyslného příkopu vpalovat světu v náhlých nečekaných vykřicích hesla beznaděje a šklebu: “Když tě nutí chybovat, zraňovat a ubližovat…Ubližuji lidem kolem sebe, nemyslím to tak…nejsem jako oni… ” Možná, že v tom tkví bludný kámen toho, že trvalo značnou dobu, než loketské publikum alespoň částečně pochopilo, co chtěli mladí umělci z Le Bain de Maid říci a bylo cítit, že přece jen většina návštěvníků nešla na koncert, aby dumala nad beznadějí, ale spíše se chtěla pobavit a potěšit. Zkrátka kapela Le Bain de Maid nikdy nebude masovou kapelou se svlékajícími se fanynkami, ale naopak právě proto doufám že i do budoucna nesleví ze svých silných vizí a ještě více je rozbarví a prokrví až na práh nesnesitelné bolesti. Napříště a poblíž Le Bain de Maid hrají v sobotu 28.dubna v Jazzrock Café v Chebu na křtu desky kapely Velo a dále na anarchistickém festivaluAntisystema v Plzni v sobotu dne 12.května. Více o kapele na bandzone​.cz/​l​e​b​a​i​n​d​e​m​aid

Naprosto jiná a o několik řádů optimističtější byla kapela následující, s poetickým názvem Shoe Cut. Tato také čtvrtým rokem hrající skupina pochází z malebné vsi Ležnička v hlubokých lesích Slavkovského lesa, ale svojí hudbou, jíž sami nazývají vlastně velmi výstižně sweetnoisefunk, výrazně překračují hranice našeho kraje i hranice zavedených hudebních klišé, což zdařile potvrzují na v roce 2010 vydaném CD Pea Chew, které je samo o sobě vyjímečným a vytříbeným počinem, na němž všichni tři vyjímeční členové kapely vyjevují své umělecké trumfy s paličatostí divočáka. Jak se však Shoe Cut předvedli na našem hradě, kde už pár vyjímečných koncertů v minulých letech odehráli a vychovali si i nemálo loketských věrných?
Předně je třeba říci, že už je skoro nuda opakovat, že atmosféra mezi diváky byla jako téměř vždy výborná, svobodná (jakpak by ne, za dobrovolné vstupné) a tímto i všechny kapely měly svou snahu o mnoho ulehčenou. Tím se však žádná kapela nesmí uchláholit, protože pozorný posluchač pozná jakoukoliv faleš a vypočítavost. To však nebyl případ Shoe Cut. Ti naopak každou novou písní vnášeli do posluchačského plénu stále nové a nové hudební světy, takže nebylo žádným překvapením, když po rapovém sólu přešli k africkému funky a po pár zasnění opět náhlá změna a přišlo něco mezi reggae, country a jazzem, doprovázeno hinduistickou příčnou flétnou zpěváka a frontmana Pavla Krügera. Především však zároveň nikdy neopustili své hudební jádro, jímž je sebevědomá a zároveň sebevědomost parodující funková a lehce zafričtěle znějící nálada kubánského nočního buena vista klubu, kde se pod palmami a nekonečnou oblohou pohybují v pralesních rytmech a efektně-​​afektovaných pohybech mužíci odněkud zpoza Atlantiku a v jejich melodiích jdou slyšet přímořské touhy, jež jsou neměnné od Hanoje po Habanu. Bohužel Loket není Habana, a tak tato karibská lehkotěžkost nemohla trvat věčně a po přídavku předali žel žezlo dalšímu v sobotní dynastii. Musím však bez strachu říci, že byli pomyslným hudebním vrcholem večera a určitě by si do budoucna zasloužili vlastní celovečerní koncert, aby ještě v plnější a barevnější síle předvedli všechny své hudební polohy a zadřeli je nám ještě hlouběji pod kůži. Snad nám i jim bude dopřáno. Zasloužili by si to. Ti, kdo vidět a slyšet chtěli by Shoe Cut, přijďte v sobotu 12.května do Slash baru ve Varech, kde bude jeden z členů kapely slavit narozeniny. A ti z vás, kteří mají rádi Rumunsko, tak si mohou v létě udělat výlet do rumunského Banátu do vesnice Eibental, kde Shoe Cut zahrají 18.srpna na krajanském Festivalu Banát pro tamní českou komunitu. Více o skupině na shoecut​.cz a na bandzone​.cz/​s​h​o​e​cut

Loketské koncertní večery však bývají dlouhé a vydatné stejně jako mé recenze, tudíž pro dosud hladové byl připraven ještě poslední chod a to známá černouhelná crossoverová kapela The.Switch z pražského kanalizačního podsvětí. Má za sebou již 17 let společného působení na českém hudebním trávníčku a za tu dobu se dokázala vyšvihnout z prvotních garážových podmínek na úroveň jedné z nejpopulárnějších a nejzvanějších českých amatérských skupin současnosti. Hrála na všech významných českých festivalech jako je např. Rock for People či Mighty Sound nebo také ještě v dobách své první větší vlny popularity okolo roku 2004 několikrát dostala možnost hrát pár společných koncertů s Davidem Kollerem, v jehož studiu také v posledních letech natáčeli trilogii EP Na dosah. Kromě toho v průběhu minulého desetiletí vydali tři plnohodnotná studiová CD M.A.D., Beatiful a Svit a též ‘Best of’ svých nejlepších písní v měkčí verzi jen s akustickou kytarou. Navíc natočili několik profesionálně vytvořených videoklipů, několikrát vystoupili v hudebně-​​televizních pořadech českých i slovenských a konečně dostali několik hodnotných hudebních nominací a cen jako jest např. nominace na desku roku v anketě hudebních kritiků Břitva v roce 2006, Cena Óčka v roce 2008, či ve stejném roce na mezinárodní soutěži kapel Bodog Battle of the Bands postup mezi 12 nejlepších kapel z Německa a okolních zemí, což považuji za velmi nedoceněný úspěch. Protože však úspěch není vše a světská sláva polní tráva, pokusím se nahlédnouti s nahou duší nevinnou jak chrpa polní na to, jak ukázali své okázalé kazatelství neukázněnému publiku západočeskému. The.Switch je kapela jednoho jasného stylu, který po léta nemění a to je crossoverový kříženec silového až přesilového zpěvu vokalisty Štěpána, goticky fatalistních nástrojových aranží a českých psychiatrických textů zpoza hrobu nemrtvé hyeny. Jak se v Lokti ukázalo, tato rozbuška byla velmi přitažlivá pro mnohé věrné fandy, jimž tato úderná směsice kompenzuje jakési ztrácející se jistoty svého života a dodává jim pocit, že za vší každodenní špínou se skrývá nějaký temný proud, do kterého možno vždy s jistotou vplout a všechny problémy zmizí a tajemství bude odhaleno. Musím jim však říci smutnou zprávu: Král je nahý. Nahý jak sněhulák v dubnu, nahý jak růžový tank Davida Černého. Prázdná gesta, smrtelná vážnost i sebevážnost textů i samotné show, hudební šeď a nuda nepříjemně pustých melodií a zbytečně předimenzovaných zvukových ploch, které možná nějaký mě skrytý význam ukrývají, ale nechci si ničit své už dost pokažené duševní zdraví jeho hledáním. Nepopírám, že pár překvapivých nápadů jsem objevil, ale byly jich jako soli v rebarborovém koláči alias jen z povinnosti. Toto lehké zklamání se promítlo i do postupného řídnutí publika, které už možná cítilo jistou přesycenost hudbou, pivem i slanými oříšky a vycházeli půlnočním krokem vstříc svým teplým domovům, kde je jejich rodiče, manželky a manželé čekali s otevřenou náručí lásky a porozumění. Přejme jim to.
Kdo má The.Switch i přes mé povrchní soudy stále rád či ještě raději, může přijít v sobotu 19.května do Třemošné u Plzně na Třem-​​Fest 2012 či si v jinou sobotu 21.července vyjet na Valašsko do Velkého Mezířičí na 4.ročník metalového festivalu Fajtfest. Více o jejich umění na bandzone​.cz/​t​h​e​s​w​i​tch

Stejně tak nekončí, ale naopak začíná koncertní sezóna v Lokti, a proto se v nejbližších dnech a týdnech můžete u nás na starodávném hradě těšit v sobotu 21.dubna na revivalový večírek kapel Depeche Mode revival a U2 Desire revival band, dále v pátek 18.května na reggae mejdan kapel Kulturní Milan, The Spankers a Švihadlo a nakonec o týden poté 25.května punkfolkový koncert Eternal Fire, Deratizérů a Totálního nasazení.
Král je mrtev, ať žije král!

Vítězslav Adamec