RECENZE: San Dal, Uraggan Andrew & Reggae Orthodox, The Spankers

Rasta, gandža a reggae

V duchu a atmosféře zahuleného mírného pohupování žil minulý pátek 16.září loketský hrad, jenž opět po nějaké době byl hostitelem významných kapel české reggae scény, s výlety i do jiných žánrů. Ale popořádku.
Okolo osmé hodiny večerní vykročila na tradiční dřevěné pódium plzeňská kapela San Dal, jež aktivně hraje od roku 2003 a za tu dobu se stala již pravidelným účastníkem všech tuzemských reggae festivalů, sama svůj styl definuje jako roots reggae, což značí, že se chtějí co nejblíže přiblížit zvuku a duchu původních uskupení ze 70. let, kdy tento hudební styl vznikal. Musím ale bohužel podle svého hudebního hlediska říci, že mě přiliš nepřesvědčili. Všechny písně plynuly v houpavém rytmu unyle jedna za druhou a mnoho zajímavých nápadů jsem neobjevil. Zpěvačka zpívající převážně anglicky nedovedla vstoupit do nějakého vzájemně objevného kontaktu s publikem a ostatní členové, mezi nimiž byli též tři saxofonisté, se celou dobu tvářili a hráli až příliš urputně se snažíc zůstat věrní všem jakýmsi pomyslným reggae pravidlům, jež je ale více svazovala než osvobozovala. Celkově však San Dal dovedl navodit jakousi úvodní atmosféru a tuto úlohu splnil v rámci možností dobře, zvláště pro některé dredaře, jimž tento koncert nebyl hudbou, ale rastafariánským obřadem.
Jako druzí již v téměř naprosto zaplněném sále se zjevili na pódiu vskutku osobitá pětice ústeckých rastamanů pod společným jménem Uraggan Andrew & Reggae Orthodox. Toto uskupení za posledních osm let své existence si již našlo své místo na hudební mapě Čech a kromě koncertování též organizují několik festivalů jako je např. Voda pro Afriku či Barevná planeta a též aktivně podporují různé dobročinné akce či neziskové organizace. V Lokti se předvedli ve své vrcholné formě. Nálehavý projev zpěváka Andrewa byl neobyčejný, hudebně předvedli energickou na nic si nehrající show, ale to, co činí tuto kapelu naprosto nezapomenutelnou, jsou její výborné a především smysluplné texty. Jako každá správná reggae kapela zpívali o marihuaně či cestě do vysněného Babylonu, ale to veskrze sympatické byly převtipné protestsongy namířené např. proti neonacismu či narkomanům půvabně je zesměšňujícím. Další texty pojednávaly naopak zase o vyprahlosti naší doby, která ztratila všechny své kořeny a jedinou nadějí je se k nim vrátit. Vystoupení této kapely mě přimělo zamyslet se nad tím, že co v 80.letech hudebně reprezentovali částečně svým jasným protestem či kritikou různí písničkáři jako jsou Kryl, Nohavica, Hutka a další, dnes je převzato až téměř dialekticky kapelami jako je Uraggan Andrew, protože touha po protestu zůstává v každé době stejně silná, jen se přelévá mezi různými styly a v různých dobách získává různou podobu. Myslím, že toto bude plně doceněno až za jistou dobu a doufám, že tato doba přijde dřív než bude pozdě…
Nebe nad hradem mrazivě zářilo hvězdou oblohou, měsíc se vzpamatovával ze svého úplňku a až téměž o půlnoci nastoupila do rytířského sálu hradu Lokte vrcholná tečka pátečního večera, The Spankers, oprávněně ambiciózní pražská kapela přeobratně doslova tančící na úzkém rozhraním moderního pop-reggae či veselého tanečního disco-ska. Tato mladá jen dva roky hrající kapela toho má již za sebou tolik, co jiné ani za mnoho desetiletí. Jen stručně: debutové CD „Boom! Bang! Pow! You know…“, jež získalo 2.místo v cenách Anděl 2010 a hostovala na něm např. Tonya Graves z Monkey Bussines, dále letošní úspěšné měsíční turné po Brazílii, na něž příští rok naváže tour po Francii a v plánu jsou koncerty opět v Brazílii, dále v Argentině, Japonsku či východní Evropě. Velkého úspěchu též dosáhl převeselý videoklip Superman, jenž se dostal i do hitparády České televize Medůza. Samozřejmostí je účast na všemožných českých festivalech s těmi nejzvučnějšími jmény českých i světových hvězd reggae či ska. Show, jakou předvedli ve vířícím sále, myslím, že se v Lokti ještě dlouho opakovat nebude, rád bych se však mýlil. Kapela skládající se z poloviny z profesionálních muzikantů navštěvujících přední české konzervatoře a půvabné zpěvačky Terezy s lahodným hlasem, jež čerstvě nastoupila po úspěšném studiu Pražské konzervatoře na DAMU, dovedla i ty nejzarytější odpůrce tance přivést nenásilně k bláznivému víření za rytmu barevné a pestré směsice písní, jež jsou každá nezaměnitelným originálem. Především anglické ale i španělské texty jsou plné přirozené lehkosti, svobody a radosti a ve spojení s propracovanou choregrafií i profesionální hudbou vytvořily The Spankers jakýsi moderní originální pop-artový zážitek a i sami členové kapely, jak jsem se po koncertě osobně dozvěděl, byli po koncertě překvapeni a nadšeni, jaká zázračná a vzájemně obohacující atmosféra na našem středověkém hradě vznikla.
Tuším a doufám, že v dnešní stále větší všeobecné hudební nekultuře právě oni a jim podobní představují onu cestu, jíž by měla směřovat hudba, jež snoubí vzácnou skromnost a pokoru s kvalitní zábavou a radostí z jednoduchosti sdělení, protože stále platí dávná pravda, že v jednoduchosti je síla a poučit by se měli především ti, kteří s vážnou tváří servírují nám své neumětelství a ještě očekávají vděk. Naštěstí tento páteční večer byl v naprosto jiném duchu a dodal naději do našich přístích dnů i let. Mohu s klidným lehce zahuleným svědomím říci, že celý večer naplnil moudrost největšího hudebního génia všech dob, Johanna Sebastiana Bacha: “Smyslem a konečným cílem veškeré hudby by nemělo být nic jiného než oslava Boha a občerstvení duše”. Budiž nám dopřáno.

Vítězslav Adamec